Poznámka překladatele:

“Anarchistická dělnická skupina“, byla jedním z uskupení revolučních anarchistů, které jsou u nás dosud takřka neznámé. Přestože byla schopna sestavit soudržný anarchistický program a reagovat v něm na vývoj kapitalismu, nepodařilo se jí získat větší množství členů a po krátké činnosti zanikla, přestože v porovnání s ostatními organizacemi (o autonomní scéně ani nemluvě) byla rozhodně na výši. AWG vznikla v roce 1988. Většina jejích členů přišla z londýnské pobočky anarcho-syndikalistické “Direct Action Movement“, zúčastnil se rovněž minimálně jeden zakládající člen “Anarcho-communist federation“ a organizace měla rovněž několik poboček v Manchesteru a Liverpoolu.

Existenci AWG přivítali zejména platformisté a to jak v Británii, tak v Irsku, kteří oceňovali, že se dokázala kriticky postavit k nefunkční strategii DAM vybudovat v Británii syndikalistické odbory. AWG začala vydávat kvalitní časopis “Socialism from Below“ a v době svého zenitu měla asi 30 členů. V prvním roce své existence vydala čtyři čísla. Brzy však narazila na zeď, bránící pozitivním změnám: tato bariéra se jmenuje disorganizace, nezodpovědnost a chaotičnost a jejím společným jmenovatelem je autonomní hnutí. Ostatní organizace se rovněž k AWG nechovaly dvakrát přátelsky.

AWG tedy logicky získávala nové členy ze zásadně odlišného prostředí levicových skupin a nadějně se rozvíjela, ale nakonec nevydržela vnitřní i vnější tlak a v květnu roku 1991 se přejmenovala na “Socialism from Below“ a začala se vzdalovat od anarchismu. Po nějaké době se rozpadla. Několik jejích členů se dalo k trockistům, většina je nadále činná individuálně. Následující článek je z prvního čísla “Socialism from Below“ a představuje vynikající kritickou analýzu nejen britského anarchistického hnutí.

Britský anarchismus za thatcherovské éry

Během minulých deseti let, kdy si globální ekonomická recese začala vybírat své oběti, jsme byli svědky působení vlády, otevřeně stojící proti námezdně pracujícím a ochotné je stále více a více ždímat ve jménu ochrany zájmů kapitalistických vlastníků. Krize kapitalismu se odrazila i v krizi na státotvorné levici, která se nese ve znamená rozkladuu dvou hlavních revolučních sil - Revoluční strany pracujících (Revolutionary Workers Party - RWP) a Mezinárodní marxistické skupiny (International Marxist Group - IMG) během 70. let a neustálým posouváním doprava Labour Party Neila Kinnocka. Jediným proudem, který tím vším kupodivu nebyl zasažen a začal se politicky vyvíjet, početně narůstat a rozšiřovat svůj vliv, bylo anarchistické hnutí. Zde „Socialism from Below“ analyzuje nedávnou historii, politickou koncepci a budoucnost anarchismu po desetiletí vlády konzervativců.

Poprvé za mnoho let se začátek desetiletí nesl v duchu skutečného nárůstu počtu lidí, hlásících se k anarchismu. Rostoucí hnutí, složené převážně z mladých lidí, bylo znatelně ovlivněno rockovou skupinou „Crass“ a jejími kopiemi. Její agitační propaganda v duchu „anarchy and peace“ byla částečně inspirována duchem DIY punkrockové exploze a částečně se také odvozovala z tradice pacifistického „alternativního životního stylu“, která se stala hlavním rysem britského anarchistického hnutí během posledních dvaceti let.

Anarchismus měl vždy v určité míře svoje liberální křídlo. Je to způsobeno částečně tím, že pojmy, které anarchisté používají, jako například „anti-autoritářství“, „svoboda“ a „spravedlnost“ jsou samy o sobě nekonkrétní a otevřené množství interpretací, pokud pozbudou svůj vlastní anarchistický kontext - každodenní souvislosti fungování třídní společnosti a pochopení podstaty kapitalismu a toho jak a proč by měl být zničen. Vzato retrospektivně až do dnů První Internacionály, jedná se o ty anarchisty, kteří na rozdíl od Bakunina „zběhli z bitevního pole třídního boje v zájmu některé z forem radikalizovaného liberalismu.“ (2)

V Británii se anarchismus v osmdesátých letech stále ještě potácel v bažině, která se vytvořila během starých zlatých časů mírového hnutí z padesátých let. Mnoho řadových protijaderných aktivistů (během let 1958-65 celkově 7% z hnutí), nespokojených s omezeností Kampaně za nukleární odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament - CND) v oblasti koncepce, politického vedení a strategie přijalo za svůj anarchismus a částečně v reakci na problémy CND a částečně z neznalosti politické podstaty jejich nové „značky“ začali směšovat anarchismus s „radikalizovaným liberalismem“ (3) K uklidnění tohoto zmatku nijak nepřispělo sektářství existujícího a stále více izolovaného anarchistického hnutí, které nevěnovalo příliš mnoho sil na to, aby novým „anarchistům“ poskytlo politické konzultace nebo objasnilo třídní pohled na věc jako takovou.Tehdejší anarchisté žili ve stavu blažené nevědomosti třídního boje a šířili svoje myšlenky prostřednictvím časopisů „Freedom“, „Anarchy magazine“ a „Peace News“, přibrali a rozvinuli myšlenky pacifismu, osobního osvobození a alternativního životního stylu. Punkerský anarchismus „Crass“ a jejich stoupenců byl pouze pokračováním této tradice: přelakovaná verze militantního liberalismu s elektrickými kytarami, zbrusu novým typem účesu, ale pořád stejně unylým výrazem.

Anarchismus jako životní styl

Tento směr se uchytil a začal mluvit přímo z duše nespokojeným mladým rebelům bez příčiny, kteří zrovna nějakou hledali. Malá uskupení sociálních anarchistů (a), „aktivních“ na počátku osmdesátých let, opakovala chyby padesátých let a nebyla schopna novou generaci uvést do obrazu, o politickém vedení ani nemluvě. Ta byla pak ponechána sama sobě, aby svými vlastními silami „znovuobjevila“ - „anarchii“... V tomto případě to znamenalo vytvořit nesoudržné protistátní pacifistické „hnutí“, které ponechalo teorii třídního konfliktu na pospas trockistům a namísto toho prohlašovalo, že „Anarchisté spíše věří tomu, že se každý jedinec může naučit jednat podle svého vlastního svědomí, než tomu, že se nenasytná mašinerie moci zhroutí.“ (4)

Malá uskupení, která začala vyrůstat po celé zemi v odpovědi na výzvy „Crass“, byla brzy k vidění na demonstracích CND shromážděná v hloučku okolo svých potrhaných černých praporů a rozdávající svoje letáky a fanziny a sdělující světu:“Nevzdávejte se autoritám, přinuťte je, aby se ony vzdaly vám.“ (5), ale nikdy se nedostala tak daleko, aby byť jen navrhla způsob, jakým by tento převeliký úkol mohl být splněn.V některé soudobé literatuře byla nicméně anarchistická perspektiva vyjádřena poněkud jasněji. Po jejím přečtení byste s čistým svědomím mohli dojít k přesvědčení, že anarchistické hnutí je spíše než politickým proudem nějakým bizarním náboženským kultem:“...dát životu to, co jsme si od něj vzali... porozumět ročním obdobím, počasí, půdě... odmítni šeď, špínu a stračky...“ (6)

Zdá se, že v té době panovala jakási zvláštní posedlost „sračkami“ (b). Pokud bychom měli tento mystický nesmysl rozebrat dopodrobna, dospěli bychom k velice primitivním osobním názorům: revoluce začíná a končí v... Pro ty, jejichž imaginace byla již poskvrněna léty spolužití s „šedivou špínou“, existuje několik vhodných praktických příkladů, jak tento objev může být převeden do praxe. Je to třeba klasický romantismus anarchismu jako životního stylu, ve kterém malý houf „prozřelých“ na výši bojuje a buduje novou společnost ještě uvnitř té staré.„...bytová družstva, nebo komuny...permakulturní skupiny, obsazující domy a obdělávající nepoužívanou půdu, pěstující léčivé byliny... léčící si navzájem své bolesti.“ (7)

Všechno je to velice záslužné a chvályhodné, ale zároveň asi tak revoluční a „anarchistické“ jako rozdělit se o svůj poslední rohlík od svačiny s někým, koho milujete. Samozřejmě není nic špatného na tom být milý na své bližní a jíst hodně nepráškovaného česneku, nebezpečí spočívá v tom, že se to stává náhražkou za vyřešení mnohem naléhavějších a složitějších úkolů, spojených s vytvářením a vyzkoušením soudržné a životaschopné revoluční strategie, která by mohla lidi získat pro boj proti kapitalismu. Bakunin nás ujišťoval o tom, že “opravdové uskutečnění ideálů svobody, spravedlnosti a míru nebude možné, dokud většina obyvatelstva zůstává vyděděnci.“ (8)

Punkoví anarchisté se touto otázkou nicméně nezabývali a usilovně hledali individuální řešení společenských problémů. tyto skupiny byly následně těžko něčím více, než pouhými uskupeními pro pozvedávání osobního uvědomění, existující v sebestředné izolaci od skutečného světa a pomáhající svým členům v pouti za osobní čistotou.

Hnutí na počátku 80. let se vyznačovalo nejhorším druhem elitářství v duchu „kdyby byl každý jako já, svět by byl přece báječné místo.“ Nad konceptem aktivní činnosti pracujících mas se nikdo nepozastavoval, protože zde nebylo žádné porozumění - nebo vůle porozumět - třídní podstatě společnosti. Třída námezdně pracujících byla ve skutečnosti označována jako „šedivé nic“, lidé, kteří „ve své ochotě sklonit se před autoritou představují skutečné nebezpečí fašismu.“ (9)

S třídou námezdně pracujících se tedy počítalo v tom smyslu, že nemůže v boji sehrát žádnou pozitivní roli. Akce, která měla být podniknuta - kromě změny svého vlastního života - měla být podniknuta anarchisty ve jménu třídy a nepředstavovala nic více, nežli pouhé dobrodružství a propagandu činem: „zalepte zámky v bankách vteřinovým lepidlem, nebo podřežte ploty okolo vládních základen... pracujte na sabotážních operacích.“ (10)

Kromě tohoto života pro dobrodružství byste spíše našli anarchisty na akci sabotérů honu, než na demonstraci, na hudebním festivalu, než na pochodu proti deportacím, nebo při obhajování krádeží v obchodních domech, než při boji proti škrtům v sociálním zabezpečení. Koneckonců, musíme se přece zbavit „šedivé špíny“ a nesmíme zapomenou na to, že „nuda není kontrarevoluční. Militanti jsou lidé, pro které je nuda součástí boje a být politováníhodný a utlačovaný je součástí revoluce.“ (11) Tato fáze moderního anarchismu měla svoji labutí píseň v demonstracích „Stop the City „ (Zastavte město !) v letech 1983-4. Byly to masové akce anarchistů, pacifistů a jiných příslušníků kontrakultury, které se konaly v Londýně s cílem ho „zavřít“ na jeden den.

Nebylo učiněno takřka nic k jejich rozšíření mimo gheto alternativního životního stylu a přestože byly pokryty celostátními médii, nebyly ničím více, nežli dobrodružnými podniky stejného druhu, jako populární výpravy s vteřinovým lepidlem, ačkoli ve větším měřítku. Byla to pouhá představení a náhražky za dřinu při budování a organizování hnutí odporu a v anarchistickém hnutí se našli ti, kteří to začínali chápat:“Pokud máme vybudovat smysluplné anarchistické hnutí, musíme dělat něco více, nežli jen ´zastavit systém´ jako obvykle a být připraveni obhajovat naši věc na pracovištích a v ulicích.“ (12)

Počátkem pozdvižení, které proměnilo hnutí v Británii, byla Velká hornická stávka z let 1984-85, během které bylo anarchistické hnutí donuceno porovnat svoje myšlenky s realitou skutečného boje. Ti, kteří tak učinili, shledali naléhavou potřebu existence soudobého pojetí anarchismu. Začali znovu objevovat třídní kořeny anarchismu a uvědomovat si, jak daleko se od nich hnutí zatoulalo. Od začátku hornické stávky a na konci tiskařské stávky ve Wappingu bylo mnoho z anarchistů tím či oním způsobem donuceno přijmout zásady třídního boje.

Ne všichni ve hnutí se odhodlali k tomuto kroku. Byli zde tací, kteří se rozhodli distancovat se od boje lidí, kteří kvůli nedostatku času, příležitosti, nebo zaměření, nedosáhli těch samých výšin pošetilého osobního osvícení, jako oni. Viděli jsme tedy, jak si takzvaní anarchisté odmítají špinit ruce s Velkou hornickou stávkou a radostně kolektivně odsuzují horníky jako rasisty a sexisty bez toho, aby se alespoň jednou ukázali na nějaké demonstraci, natož aby měli vůbec nějaký důvod k zapojení se do boje. Dalším východiskem z nouze bylo obviňovat pracující za škodlivé dopady průmyslové výroby, ve které byli zaměstnáni: horníci tedy nebyli hodni podpory, protože vykořisťovali Zemi, jak uváděli zelení anarchisté. Tato chyba se opakovala během stávky ve Wappingu, když se jeden anarchistický časopis rozhodl podpořit tiskařské dělníky, ale uvedl:“štítím se rasistických a sexistických sraček, které tisknou... mnoho jich řeklo, že jenom dělají svou práci, jako kdokoli jiný a nemohou nijak ovlivnit to, co dělají. Pitomost !“ (13) Autor pokračuje a o boji za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky říká: „Náhle jsou všechny naše cíle a sny odsunuty stranou v euforii třídního boje... hrajícího kapitalistickou hru peněz.“ (14)Třídní boj je tedy redukován na něco, co nás obtěžuje, něco, co stojí v cestě skutečnému úkolu přípravy anarchistické revoluce, znovu prostřednictvím izolované anarcho-elity, jednající ve jménu všech. Znovu se v anarchistickém hnutí ukazuje naprostá a zdánlivá ignorace toho, jak úchvatné ve skutečnosti je dělat revoluci a neschopnost uvědomit si, že námezdně pracující, bránící se proti útokům vládnoucí třídy, mnohem více souvisí s naším bojem, než jakékoli množství obskurních a rigidních anarcho-výtržníků.

Značná část hnutí nicméně již cítila potřebu se přes toto všechno přenést. Naneštěstí někteří z nich, vidouce potřebu politické taktické a organizační soudržnosti a její podezřelou absenci v anarchistickém hnutí, skončila sbližováním a v mnohých případech případným slučováním se s různými leninskými stranami - zejména SWP (Socialist Workers Party - Socialistická dělnická strana, pozn. překl.) - které byly aktivní během Velké hornické stávky a Wappingu. Anarchistické hnutí ustoupilo do pozadí se svými pošetile dobráckými, aktivními revolucionáři, kteří chtěli bojovat, ale kterým hnutí nemělo dále co nabídnout.

Většina anarchistů, kteří zaujali k Velké hornické stávce nějaký postoj, našla prostor v časopisu „Black Flag“. Ten byl dosud pouze směsí zpráv o politických vězních, investigativního žurnalismu a článků o různých pochybných evropských leninských ozbrojených skupinách. Black Flag byl nicméně během Velké stávky a Wappingu takřka celý věnován posledním novinkám z bojiště. Byly to však pouze novinky. Bylo podniknuto jen zoufale málo pokusů o nějakou solidní anarchistickou analýzu, o politickém vedení a taktice nutné k vítězství ani nemluvě. Odtud se datuje neochota „Black Flag“ kritizovat vůdce NUM (hornické oficiální odbory, pozn. překl) Arthura Scargilla, což bylo zvláště naléhavé vzhledem k tomu, že anarchistická strategie pro řadové pracující by měla vždy zahrnovat kritiku role odborářské byrokracie, zvláště té levicové.

Ve skutečnosti se Black Flag a následně většina anarchistického hnutí, která k němu vzhlížela jako k návodu na práci, vyhnul skutečným problémům a jeho zvolená strategie byla prostě se vézt v závěsu za stávkou, prodávat časopis, který informoval, ale neanalyzoval, sbírat peníze a přidávat se k podpůrným skupinám a příležitostně chodit na demonstrace rozšiřovat řady. Tyto aktivity byly všechny potřebné a neměly by být odmítány, ale pro revolucionáře, kteří porozuměli podstatě kapitalismu a tomu proč a jak bychom proti němu měli bojovat, jsou nedostatečné. Stalo se to, že se anarchisté zapojili do boje nepoliticky, jako dobří aktivisté, ale prachšpatní revolucionáři. Jejich anarchismus se stal bezvýznamným.

Direct Action Movement (Hnutí přímé akce)

Velká hornická stávka byla dobrou zprávou pro jedinou celostátní organizaci, která byla v té době aktivní - Direct Action Movement. Zapojení se do stávky a rostoucí uvědomění si nesmyslnosti izolovaných aktivit - to všechno znamenalo, že se objevili ti, kteří nově zformulovali třídní politiku a nechtěli anarchistické hnutí hodit přes palubu - ti, kteří hledali organizaci, ke které by se přidali. Direct Action Movement bylo založeno v roce 1979 ze zbytků rozpadlé „Syndicalist Workers Federation“ (Syndikalistická federace pracujících, pozn. překl.) jako britská sekce anarchosyndikalistické Mezinárodní Asociace Pracujících. Přestože se DAM automaticky považovalo za anarchosyndikalistické propagační uskupení, nebyla to zcela jednotná a soudržná organizace. Znamená to, že byla ochotná v době Velké hornické stávky a Wappingu přijmout do svých řad prudký příval nových členů, dříve liberálních anarchistů bez toho, aby důsledně konfrontovala pozůstatky jejich pojetí alternativního životního stylu, které někdy dokonce tolerovala. Přestože se organizace lišila pobočku od pobočky, DAM novým členům neposkytla nijak oslnivou úroveň politického školení a často se nezabývala ničím nad rámec stanov a programových zásad. To později vedlo k určitým nejasným postojům, například tehdy, když členové DAM obhajovali samosprávná zdravotní střediska jako odpověď na škrty ve zdravotním zabezpečení, což znamenalo rezignaci na odpovědnost bojovat za důstojné životní podmínky. Ústředním problémem Dam se tak stala neexistence jednotné odborářské strategie až do celostátní konference v roce 1988. Znamená to, že až do tohoto data nemohlo DAM komunikovat s námezdně pracujícími jako organizace o tom, jaká taktika je nezbytná k úspěšnému vedení třídního boje - což byla zarážející situace pro anarchosyndikalistickou organizaci, která by měla mít svoji odborářskou strategii jako ústřední bod smyslu své existence. Během Velké stávky a Wappingu se tedy role DAM omezila stejně jako v případě Black Flag na pouhé vyslovování podpory. Byla sice vykonána dobrá práce, ale anarchistické názory nebyly na pořadu dne. DAM například během další velké vánoční stávky volala po „přebudování stávkových podpůrných skupin a různých samosprávných uskupení námezdně pracujících na otevřeném syndikalistickém základě,“ bez toho, aby se vysvětlilo, co onen syndikalistický „základ“ ve skutečnosti znamená, jak má být tento úkol splněn a jaký to má všechno vlastně smysl. Namísto toho se DAM soustředilo na vyzývání lidí k tomu, aby „pokračovali v zasílání finančních příspěvků a posílali balíčky s jídlem.“

Finanční podpora je samozřejmě klíčová, ale rozkvět podpůrných stávkových skupin během Velké stávky ukázal, že problém nespočíval ani tak v podpoře jako takové, nebo v jejím nedostatku, ale v koncepci a strategii, nezbytné k vítězství. DAM se nikdy vážně nepokusila ani o jedno ani o druhé.

Výsledkem konečného přijetí odborové strategie na celostátní konferenci v roce 1988 byla klasická anarchosyndikalistická myšlenka vybudování revolučních odborů. Byla to neklamná známka toho, že organizace je naprosto mimo obraz, co se týče fáze třídního boje v Británii 80.let. Toto rozhodnutí bylo vyjádřeno ve zvláštním dodatku ke stanovám a programovým zásadám:“DAM se rozhodlo iniciovat, napomáhat a bezvýhradně podporovat vytvoření nezávislé odborové organizace námezdně pracujících, založené na principech anarchosyndikalismu.“ (18)

Odbory jsou organizací vybudovanou pracující třídou na obranu svých zájmů v rámci kapitalistické společnosti. Cíle a činnost odborů jsou určeny tím, kdo je kontroluje, ať už je to byrokratická kasta, nebo v případě syndikalistických odborů řadoví členové. Jestliže mají být syndikalistické odbory revoluční, jejich členové rovněž musí být revolučně zaměření a nestačí pouze míst anarchistické stanovy nebo strukturu. Odbory, které přijímají členy bez ohledu na jejich politické názory, nejsou revoluční prostě podle definice. K dosažení masové členské základy a následném dosažení úspěšnosti v každodenních bojích ale musíte mít otevřený způsob přijímání nových členů. Přijímat členy pouze na základě politické dohody je další alternativou, kterou přijala například CNT ve Francii, což je hlavní důvod, proč má pouze 500 členů a není tak silná, aby mohla plnit funkci skutečných odborů. Ve skutečnosti je to ideologické uskupení, maskující se jako odbory. Syndikalistický přístup má prostě v sobě trhliny, protože se pokouší sloučit politickou úlohu anarchistů s ekonomickou rolí odborů a současně vyrůst v masovou organizaci schopnou určit průběh třídního boje v dnešních podmínkách. Ve skutečnosti, pokud vezmeme v úvahu vysoké procento členství v odborech v této zemi, by se pravděpodobně stalo to, že militantní námezdně pracující, kteří by vstoupili do revolučních odborů, by se odcizili většině těch, kteří by zůstali v reformistických odborech. To by následně vedlo k selhání v původním úkolu získat reformistické pracující pro věc boje.

Anarchisté by se měli snažit sjednocovat a nikoli dále rozdělovat třídu námezdně pracujících a odbory, ať už organizované podle profesního principu, jak je tomu v této zemi, nebo podle ideologického základu, jako na kontinentu, mají vždy tendenci se rozdělovat.

Vládnoucí třída odvádí až příliš dobrou práci ve své snaze nás rozdělovat i bez anarchistů, zastávajících strategii, která může věci přivést jenom k horšímu. Konečně příklad Španělska, kde za situace, když měli v červenci 1936 katalánští pracující ekonomickou moc ve svých rukou, když kontrolovali ulice a obsadili továrny, se ukázala neschopnost CNT - jedněch z nejmilitantnějších odborů vůbec - zničit kapitalistický stát a ustavit zřízení třídy námezdně pracujících. Poučení, které si z toho ještě dnes musí syndikalisté vzít, spočívá v tom, že revoluční odbory ještě nejsou zárukou revoluce.

Až jednou DAM vyzkouší svoji strategii ve skutečném světě a uvidí její tragické nedostatky, uvidíme, jestli ukončí sérii neúspěchů a hodí přes palubu klasický anarchosyndikalismus. Musíme doufat přesně v toto a pak také v to, že se uvědomělí aktivisté z DAM osvobodí z ideologického vězení revolučního syndikalismu, do kterého se sami uvrhli.

Class War

Zatímco ještě v roce 1986, poté, co Velká stávka odhalila mnohé slabiny soudobého anarchismu, a ti mladí aktivisté, kteří se nestali anarcho-syndikalisty, se poohlíželi po něčem perspektivnějším, než si neustále rozbíjet hlavu o zeď, něco nového viselo ve vzduchu v anarchistickém ghettu. V lednu 1986 byla založena Class War Federation. (Federace třídního boje, pozn. překl.) „Class War“ existovala již více než rok jako jedno uskupení v Londýně, vydávající stejnojmenný časopis, chrlící opovržení a odsudky na pacifisty a vyznavače alternativního životního stylu a hlásající nekompromisní třídní nenávist. „Murdochu, ty šmejde !“, „Zde jsou tvoji popravčí !“ a „Mějte se na pozoru, bohatý svině !“, křičely titulky, takže se musíme ptát, co že se to vlastně pokazilo ? Class War sehrála důležitou roli v tom, že pomohla postavit ghetto z hlavy na nohy, ale žádná organizace nemůže doufat v to, že se udrží pouze pomocí neutuchající nenávisti bez toho, že se časem promění ve svoji vlastní karikaturu. Class War Federation se nerozvinula v životaschopnou organizaci se soudržnými politickými názory a jasnou strategií. Jeden její bývalý člen si postěžoval: „Jednota, soudržnost a demokratičnost jsou něco,na čem jsou anarchistické organizace vybudovány, nikoli něco, co jsme nuceni nalézat.“ (18)

Class War - vzato do důsledků, byla pestrá koalice nespokojených anti-pacifistů, byla to organizace, jejíž převládající myšlenky nebyly ani revoluční, ani anarchistické, ale populistické a nikdy se nedostaly za hranici všeobecné rétoriky zaměřené proti bohatým lidem a proti státu a vykazovaly zcela nedostatečné pochopení třídních rozdílů.

Byla to organizace, zabývající se nikoli povzbuzováním militantnosti námezdně pracujících, ale oslavující jejich násilí. Class War neměla „žádnou jasnou společenskou strategii a preferovala vyzdvihování spíše otevřené fyzické, než politické konfrontace s establishmentem.“ (19)

Příklad můžeme nalézt v titulku článku, který časopis uveřejnil o vánoční stávce (Silentnight): “Tichá noc, násilná noc, vezměte šmejdy a zmlaťte je moc“ (c), bez toho, aby nabídl fungující strategii, jak zvítězit v boji a bez zjevného pochopení toho, že v pojmu třídní boj se skrývá něco více, nežli jak někomu rozbít hlavu. V mnoha ohledech byla Class War zrcadlovým odrazem pacifistického ghetta, kterým tak pohrdala - byla chaotická, disorganizovaná, postrádala politickou linii a strategii a pevně se zakotvila ve svém vlastním ghettu. Stala se organizací jedoucí v hluboce vyjetých kolejích „zoufalého vyhledávání pozornost vzbuzujících senzací a ultralevicové a pouliční násilnické mentality.“ (20)

Poslední kapkou bylo rozhodnutí londýnské skupiny postavit kandidáta v lokálních volbách v Kensingtonu, což byl konečný důkaz existence vnitřní tendence, která během existence organizace proměnila Class War v kabaret, dychtivý hrát divadlo pro média.

Měli bychom zatleskat Class War za to, že dala anarchistickému hnutí dobře načasovaný impuls, který si zasloužilo a zoufale ho potřebovalo. Dnes již ale dosloužila a její prodlužovaná existence je pouze ztrátou času, energie a uvědomělých dobrých aktivistů, kteří nadále zůstávají. Stálo to za to, dokud to trvalo, ale teď je to pryč, a je čas na to se sebrat a jít domů.

Třetí celostátní organizace, Anarcho-komunistická federace, byla založena v tom samém roce - 1986. Podnět přišel od „Anarcho-komunistické diskusní skupiny“ (Anarcho-communist Discussion Group, ACDG), která vydávala časopis „Virus“ a jejíž historie sahala až k Anarchistické asociaci pracujících (Anarchist Workers Association) ze sedmdesátých let. ADCG se sloučila s lokální meadwayskou „Syndicalist Fight Group“ a vytvořila po celé zemi síť kontaktů. Situace vypadala dobře. Jen několik měsíců předtím časopis „Syndicalist Fight“ zveřejnil článek, uvádějící: “Anarchistické hnutí ... je izolované i od těch nejmilitantnějších částí třídy námezdně pracujících. Většina anarchistů nechápe problémy teorie a aktivity uvnitř hnutí práce. Existují vážné problémy a nemůžeme doufat, že se staneme vlivným hnutím v této zemi do té doby, dokud je nezačneme řešit... klíč k budoucím úspěchům britského anarchismu je intervencionismus. Rok 1986 může být rokem, ve kterém naše hnutí začne růst.“

Anarcho-komunistická federace (ACF)

Určitým způsobem tomu tak bylo. Zatímco DAM vzpomínala na ztracené mládí syndikalismu a Class War zůstávala stále zásadně pubertální, ACF chtěla rozvinout politicky dospělý anarchismus. Když však byla organizace odstartována, začaly se objevovat problémy. Ve skutečnosti můžeme na zakladatele ACF pohlížet jako na oběti svého vlastního entusiasmu pro takový typ organizace, který se snažili vytvořit, když dokořán otevřeli dveře pro všechny nově příchozí. Mnoho jich vešlo dovnitř a přineslo sebou stejný problém, který zasáhl DAM - pozůstatky svého ještě nedávného liberalismu. Původní členové, ve snaze vyhnout se odcizení nováčkům, se zdráhali se tomu postavit. Problém s de facto naprosto volným přijímáním nových členů může vést ke dvěma důsledkům. Prvním je ten, že vztahy mezi politicky uvědomělejšími členy a zbytkem organizace se vyostří. „Kádry“ pak vytvoří formální nebo neformální vedení, které ostatním „předává“ hotové názory, které jsou přijímány a papouškovány. Bez ohledu na politický obsah to znamená, že tato forma vztahů přestane být anarchistická a vyvine se v nejhorší druh „demokratického centralismu“. Druhou možností je to, že buď individuálně nebo sdružení do frakce budou zakládající členové prosazovat to, že jejich koncepce je to nejlepší co je k mání uvnitř i vně organizace a pokusí se získat členstvo pro nejvlastnější ideje, se kterými byla organizace založena, aby se mohla rozvinout. Tato možnost byla zvolena v ACF. Klíčovou chybou bylo vyzvat lidi ke vstupu do organizace a pak se je snažit přesvědčit o jejích zásadách, než je nejdříve získat pro ony zásady a teprve pak vyzvat ke vstupu do organizace.. Ve skutečnosti ale došlo k tomu, že původní vize ACF byla zamlžena a její politická nejasnost a nejednotnost měla za důsledek vznik překážek úspěšného zapojení do třídního boje. ACF vyměnila politický vývoj za nárůst počtu členů.

ACF prohlašuje - a to musí být bráno vážně - že pokračuje v tradici Platformy, „Los Amigos de Durruti“ a francouzských libertinských komunistů, což znamená v tradici soudržného politického anarchismu. Původně ACF diskutovala o „Organizační platformě svobodných komunistů“, dokumentu, vytvořeném v roce 1926 jako reakci na disorganizaci anarchistického hnutí v Rusku během revoluce a volající po soudržnějším, tvrdším hnutí. Uvážíme-li, že většina anarchistického hnutí o Platformě v životě neslyšela a ti, kteří ano, ji takřka jednohlasně odsuzovali jako „bolševický anarchismus“, tak to byl poměrně troufalý krok. Skupina členů DAM zašla dokonce tak daleko, že zveřejnila leták nazvaný „Anarchismus nebo Platformismus“, zcela odsuzující Platformu: „Platforma byla odmítnuta většinou anarchistického hnutí a odvržena jako pokus zbolševizovat anarchismus.“ O britských platformistech bylo řečeno:“První kritici platformistů je charakterizovali v tom smyslu, že stojí pouze jeden jediný krok od bolševismu, v tomto případě se to zdá být opravdu jen velmi malý krok.“ (22)

Kombinace tohoto vnějšího tlaku s vnitřním tlakem liberálních členů vedla ACF k distancování se od Platformy a tedy shodně s většinou anarchistického hnutí - distancování se od jednoho z nejdůležitějších dokumentů, jaký kdy anarchisté sepsali:„Lišíme se od Platformy v otázce naprosté teoretické a taktické jednoty. V organizaci musí být umožněno vytváření idejí prostřednictvím dynamického dialogu mezi jejími členy. Federace nemůže dusit své členy doktrínami - i když jsou demokraticky přijaté.“ (23)

A toto má být pro-platformistická tendence uvnitř ACF ! Je zde vytvořen falešný protiklad - samozřejmě, že „dynamický dialog“ mezi členy má zásadní důležitost, aby organizace zůstala zdravá a demokratická, ale cílem tohoto dialogu je posílit demokraticky dosaženou jednotu - teoretickou a taktickou. Nekonečné rozhovory vedené až do umdlení jsou bezobsažné, jestliže se pak všichni rozejdou a každý vysvětluje věci pracujícím po svém. Interní diskuse se tak omezuje pouze na intelektuální hru. Demokraticky přijatá politická koncepce „nedusí členy doktrínami“, ale je zásadním předpokladem pro úspěšné zapojení organizace jako celku do třídního boje. Vedoucí pozice idejí je k ničemu, jestliže se nedohodnete na tom, jaké by ty ideje vlastně měly být.Nedávno začala ACF měnit svoji koncepci a naneštěstí cesta, na kterou se vydala, směřuje spíše k ultralevicovým pozicím, než k anarchismu. V rámci odborářské strategie je na odbory pohlíženo jako na pátou kolonu kapitalismu uvnitř třídy námezdně pracujících. Jsou „částí spektra ideologických sil, používaných státem proti pracujícím.“ (24)

Tento názor nepřipouští to, že funkcí odborů je bránit zájmy námezdně pracujících v rámci kapitalismu. Mezi řadovým členstvem, které je objektivně anti-kapitalistické a zájmy byrokracie, která si chce udržet svoji roli trvalého zprostředkovatele mezi pracujícími a kapitalisty, existuje rozpor. ACF zastává názor, že revoluční odbory jako takové nemohou existovat. Anarchisté by tedy měli zůstat v odborech, ale neúčastnit se boje o to, kdo je bude kontrolovat. Zda to bude byrokracie, nebo řadoví členové. Jestliže právě oni mají potenciál se postavit kapitalistickému státu, pak by bylo protimluvem říci, že nemají sílu na to, postavit se své vlastní byrokracii.

Dalším příkladem plíživého ultralevičáctví ACF je její přístup k imperialistickému boji. Ve svých revidovaných Stanovách a zásadách uvádí:“Jsme proti ideologii národně osvobozeneckých hnutí, která tvrdí, že existuje nějaký společný zájem mezi místními kapitalisty a třídou námezdně pracujících v otázce zahraniční nadvlády.“ (25) V dalším článku, věnovaném speciálně irské válce, ACF prohlašuje, že je proti „sjednocení Irska na jiném základě, než v kontextu mezinárodního socialismu.“ (26) Ve skutečnosti to znamená rezignovat na boj proti projevům britského imperialismu v Irsku, pokud není veden v kontextu mezinárodního socialismu. To nezbytně má za následek přijetí stejného postoje, jaký má britská vláda k těm, co bojují za znovusjednocení Irska. Abychom vybudovali nezbytnou základnu pro solidaritu v Británii mezi britskými námezdně pracujícími, musíme plně podporovat právo irského lidu na sebeurčení, podložené politickou a praktickou podporou těm irským anarchistům, kteří staví boj za antiimperialistickou jednotu třídy námezdně pracujících proti buržoaznímu nacionalismu republikánského hnutí. I přes své koncepční, taktické a organizační chyby by bylo hulvátské naprosto odsuzovat ACF. Skupina, která tvrdí, že stojí v nejlepších tradicích anarchismu, je v britském anarchistickém hnutí ojedinělým a velice vítaným fenoménem. Je nezbytné, aby se všichni skuteční anarchisté zapojili do politického dialogu se členy ACF, protože s námi sdílejí naše tradice a naše cíle, spočívající se vybudování silného svobodně-komunistického hnutí, schopného získat námezdně pracující pro anarchistické myšlenky a strategii.

Výsledkem Velké stávky a Wappingu nebyl pouze nárůst racionálních anarchistických organizací. Lokální skupiny, z nichž se mnoho objevilo v době, kdy kulminoval liberalismus, inspirovaný skupinou Crass, byly rovněž na vzestupu. Fenomén lokálních skupin byl extrémně podivná záležitost - rostoucí, ale ne vždy zdravé hnutí, které se angažovalo v nárazových aktivitách, kdykoli se někde něco stalo. Kromě toho nepodnikalo takřka nic.

Mnohé z lokálních skupin byly klasickým příkladem syntézy, ve které vedle sebe existovaly neslučitelné protiklady a ideje - liberální individualismus a sociální anarchismus. Nicméně mnoho těch skupin, které tvrdily, že nejsou ovlivněny liberalismem, spíše vypracovávaly analýzu třídy, než třídní analýzu. třídní boj byl pro ně jednoduše charakterizován jako jednotlivý bod mezi dalšími jednotlivými body, které byly jaksi záhadně propojeny. Tedy, „přestože jsme věnovali většinu svých myšlenek třídnímu boji, nemyslíme si v žádném případě, že záležitosti jako rasismus, feminismus a zvířecí práva jsou druhořadé.“ (27)

Tento citát je klasickým příkladem chybného postoje, nahlížení na třídní boj odděleně jako například na podporu stávek. Boj za právo na potrat, boj proti omezování přistěhovalectví nebo boj proti škrtům v sociálním zabezpečení je chápán jako izolovaná věc, nikoli jako integrální součást třídního boje, kterou ve skutečnosti je.Znamená to, že zmíněné skupiny chápaly třídní boj v omezeném smyslu a nebyly se schopné dostat dál, než za pouhé vyslovování podpory a aktivismus. Nebyly tak schopné ani poskytnout jakoukoli jasnou politickou koncepci, protože neměly jakýkoli celistvý názor v kontextu toho, jaká strategie a taktika by měla být vypracována. Znamená to, že se lokální skupiny zapojovaly do událostí apoliticky, nikoli jako anarchisté, ale jako individuální aktivisté. Naneštěstí tento kult hnutí bez orientace byl vyznáván množstvím lokálních skupin jako pozitivní záležitost. Pro většinu skupin bylo jediným přijatelným měřítkem to, do jaké míry byl kdo připraven se „namočit“. Anarchistické teorii byla přisuzována nízká důležitost, což vedlo k lehkomyslné připravenosti k boji: nepolitickému přístupu „Je třeba něco udělat !“

Odmítání teorie znamenalo, že bylo odmítáno rovněž politické vzdělávání. V lokálních skupinách měli členové jen pramalou šanci na to, že dosáhnout širšího politického porozumění věci jinak, než pomocí svého vlastního individuálního úsilí za situace kdy údajně zkušenější členové byli sami jen uboze vybaveni na to, aby mohli někomu poskytnout politické vedení. Nedostatek teorie a vzdělávání nevyhnutelně vedl spíše k nedostatku jednoty a činnost tak dostala spíše individuální než kolektivní charakter. Neexistovala žádná dohodnutá a předem určená politická, taktická nebo organizační struktura, podle které by se mohlo pracovat. Mnoho lidí na to nahlíželo jako na pozitivum, které řešilo následně mnoho problémů:“Problémem anarchistického hnutí je... Dobrá, spíše je zde celá řada anarchistických hnutí... Bude zde vždy existovat toto široce zaměřené a rostoucí hnutí.“ (28)

Jak jsme ukázali, nejednotnost zabraňuje úspěšnému zasahování do věcí. Nicméně problémem lokálních skupin nebyla ani tak jejich neschopnost se politicky zapojovat, ale spíše děs při pouhém pomyšlení na tuto alternativu. Tato základní role revolucionářů byla opakovaně odmítána na falešném a neudržitelném základě, že „to“ dělají trockisté. Znamená to ignorovat skutečnost, že během celé historie anarchistického hnutí „to dělat“ byla klíčová taktika a termínem „to dělat“ myslíme zformulování jasných názorů na klíčové otázky a sdělovat je zcela vážným způsobem třídě námezdně pracujících. Ono zmíněné hnutí s tím ale nesouhlasí a zasahování do událostí pro něj znamená „Snažit se lidem říkat, jak mají vést svůj boj... navézt se do případu a snažit se udělat z něj svůj vlastní.“ (29) V tomto citátu měl autor na mysli „Revoluční komunistickou stranu“ (Revolutionary Communist Party - RCP) Odmítnout ale určitou taktiku pouze proto, že jí používají rovněž leninisté, znamená neprokázat nic jiného, než naprosté nepochopení toho, proč anarchisté odmítají leninismus. Nejsme na štíru s tím, že „to“ leninisté dělají, nebo dokonce jak „to“ dělají. Co odmítáme, je specifický politický obsah a podstata jejich argumentů.

Lokální skupiny se nemohly osvobodit od tohoto útržkovitého a apolitického přístupu k boji, protože, jak bylo řečeno, neexistovala žádná organizační síť, podle které se orientovat. A to byla zcela dobrovolná volba. Absence koncepce předurčovala a byla zároveň předurčována absencí struktury. Je vážné, že poznámka Petra Aršinova, vztahující se k ruským anarchistům z roku 1917, je platná stejně tak tehdy, jako dnes. „Disorganizace je dvojčetem nezodpovědnosti a společně vede k úpadkovým myšlenkám a pošetilé činnosti.“ (30)

Zmíněný nedostatek organizace se projevil v neschopnosti vybudovat celostátní federaci anarchistických skupin, nebo jakékoli trvalejší regionální federace. Znamená to, že i kdyby anarchistické hnutí samo chtělo, není schopno rozvinout boj na celostátní úrovni nebo se shodnout na všeobecně závazné koncepci. Ve zkratce: není schopno jednat jako hnutí, za které se vydává. Postrádá cíle a koncepci, demokratické rozhodovací struktury a jakýkoli rys odpovědnosti. Znamená to, že hnutí je neschopné dostat se do zorného poli militantních pracujících a i kdyby se to podařilo, nemá jim co nabídnout. Anarchisté jsou pevně uzamčeni ve svém vlastním ghettu, zatímco lidé, před kterými by měli obhajovat svoje myšlenky, zůstávají spoutáni reformismem a získávají je pro sebe nejrůznější leninské odrůdy socialismu.

V lokálních skupinách byli tací, kteří se chtěli od toho všeho distancovat. Zpětně v roce 1986 jedna skupina požadovala:“větší koordinaci mezi třídně uvědomělými a skutečně revolučními prvky anarchistického hnutí.“ (31)

Přestože se jim dostalo jistého pozitivního ohlasu ale nakonec z jejich výzvy nic nevzešlo. V nedávné minulosti se začaly po celé zemi objevoval lokální sociálně-anarchistické skupiny. Nicméně dokud se nezbaví nechuti k teorii, zapojování se do událostí a soudržné organizaci, jejich životaschopnost a schopnost smysluplně pracovat zůstává vážným otazníkem. Nakonec se samy sebe budou muset zeptat, jestli chtějí i nadále zůstat neefektivní a bezvýznamná, nebo se konečně obrátit zády k typické mentalitě lokálních skupin, která je svazuje.

Za těchto podmínek byla v létě roku 1988 založena „Anarchistická skupina pracujících“ (Anarchist Workers Group) jako výsledek porozumění skutečnosti, že pokud má mít práce anarchistického hnutí nějaký reálný dopad a trvalý vliv na třídní boj, bude muset podstoupit radikální proměnu. Viděli jsme potřebu existence politické organizace anarchistických námezdně pracujících, pevně zakotvené ve hnutí práce a schopné rozhodným způsobem zasahovat do boje tříd. Cítili jsme potřebu organizace s jasným politickým programem a soudržnou strategií, výsledkem demokratické dohody aktivního a participujícího členstva. Bylo tohoto dosaženo pomocí analýzy každodenní reality a přepracováním současné revoluční teorie. Musí to být organizace, kontrolovaná členstvem, odhodlaným a disciplinovaným soudržně zastávat myšlenky, které rozvine, strategii a naléhavé úkoly vzhledem k třídě námezdně pracujících. Musí to být taková organizace, která svým členům poskytne znatelnou úroveň politické výchovy a rozvine v nich agitační schopnosti, potřebné k vítězství v bitvě idejí. Musí to být organizace, která by soustavně provokovala a organizovala vlastní aktivitu námezdně pracujících, jimi řízené boje a důvěru k tomu vést boj, ale spíše se nevzdá poskytování politického vedení. Podívali jsme se na anarchistické hnutí a neochotně jsme přiznali, že žádná taková organizace neexistuje. Nebylo zde ani vidět žádné uskupení, které by mělo vůli a schopnosti vybudovat takovou organizaci, nebylo by se v ní chtělo proměnit.AWG nepředstírá, že už je takovou organizací, my chceme teprve vybudovat takovou svobodně komunistickou organizaci, která se poprvé v této zemi, postaví tam, kam patří - do frontové linie třídního boje, a tak sehraje roli v uskutečnění svobodného komunismu.

Nigel Fox

přeložil -PW-

Poznámky:

1. “Putting the Record Straight on Michael Bakunin“, Libertarian Communist Review , 1976
2. R. Taylor, C Pritchard: “The Protest Makes“, Oxford 1980
3. A. Meltzer: “The Anarchists in London 1935-1955“, citováno v P. Kane: “British Anarchism Surveyed, Virus 7
4. P. Rimbaud: “The Last of the Hippies“, v “A Series of Shock Slogans and Mindless Token Tantrums“, Existence Press 1982
5. “Prisoners of War“ 1 1983, str. 7
6. viz P. Rimbaud
7. viz P. Rimbaud
8. G. Maximoff: “The Political Philosophy of Bakunin“, citováno v P. Kane, viz výše.
9. viz P. Rimbaud
10. viz P. Rimbaud
11. The Beano 3, červen 1986
12. Steve T.: “Anarchosyndicalism ?“, Virus číslo 7
13. The Beano viz výše
14. The Beano viz výše
15. Blackflag
16. Direct Action, číslo 36, leden/únor 87
17. Direct Action viz výše
18. Rezignační dopis David Lutona CWF
19. A. Reid: “An Analysis of Contemporary British Anarchism“, únor 1989
20. David Luton viz výše
21. Phil Cane:“The Movement in 1986“, Syndicalist Fight, číslo 2, leden 1986
22. “Anarchism or Platformism“, 1986
23. “A Note on the Libertarian Commu-nist Platform“, Virus číslo 7
24. “What is the potential of Rank and File Action“, Organise číslo 14, 2/3 1989
25. Stanovy a programové zásady ACF, Organise 14, únor/březen 1989
26. “From Imperialist War to Class War“, Organise 14, únor/březen 1989
27. Manchester Fight Back, číslo 1
28. “Notes from NAN“, Northern Anarchist Network Bulletin 3, prosinec 1986
29. “Fly this Revolution to Sutton Manor“, Liverpool Anarchist Newsletter 2, 11/1988
30. Citováno v “Anarchism in Britain 1986“, z Freedom: 100 Years, Freedom Press, říjen 1986
31. prohlášení Stateham Action Group, v “New Anarchist Review“ 9, říjen 1986

Poznámky překladatele

a. v originále “class struggle anarchist“. Pro kostrbatost překladu opisem a pro existenci českého termínu “sociální anarchista“, který znamená totéž, překládám takto.

b. v originále všem českým punkerům dobře známý pojem “shit“.

c. původně “... and kick them to shite.“ Vzhledem k tomu, že celá říkanka byla rýmovaná, jsem se ji odvážil přebásnit.